Čtení nemusí být jen zábava..
Můžete jím také pomoci někomu, kdo to potřebuje!


Chceš být mé Affs??

Waiting for....

Supernatural season 9!!!!
Tuesday, October 1st

Clock: http://countdown.teamfreewill.net/

Povídky

Vidění 23.kapitola:

4. května 2011 v 15:12 | Simca03
" Michaeli?" kam se poděl? " Michaeli" zakřičela jsem hlasitěji, ale žádná odpověď. Pak jsem ho uviděla. Seděl na obrovském kameni pokrytém mechem nedaleko cesty, hlavu skloněnou. Přišla jsem k němu a mlčky mu položila ruku na rameno. Ani se nepohnul. " Nemůžeš za to" řekla jsem pomalu " nikdo z nás za to nemůže. Je to tak, jak to je a nedá se s tím nic dělat. Musíme brát věci tak, jak jsou." Opět mě má vlastní slova překvapila. " Mluvím jako osmdesátiletá babička." Vyhrkla jsem překvapeně. On zvedl hlavu a usmál se na mě. Přesně to jsem teď potřebovala, aby se usmíval. " Hodně jsi za poslední dny dospěla." řekl mi. " Omlouvám se za to, jak jsem vylítnul. Jsem jen trochu…" svraštil obočí a hledal to správné slovo " zmatený?" pomohla jsem mu. Chvíli nad tím uvažoval a na jeho tváři se objevil pobavený úšklebek. " Ano to jsem chtěl říct. Zmatený. A jak se cítíš ty? Jsi v pořádku? Co to bylo?" Teď jsem se pro změnu zamyslela já. Nemám nejmenší tušení, ale musíme jít dál. " Už to není daleko." Vyhrkl najednou. Podívala jsem se na něj. Překvapeně na mě pohlédl a řekl " Prostě to vím." Oba jsme se tomu zasmáli a napětí, které mezi námi stálo jako velká kamenná zeď, najednou zmizelo. Rozplynulo se jako pára nad hrncem.

Vidění 22.kapitola: Volání o pomoc

27. dubna 2011 v 16:38 | Simca03
V hlavě mi začalo tepat a zatmělo se mi před očima. Jediné co jsem vnímala, byl ten hlas. Dětský hlas. Volal mě. Nedalo se to vydržet. Pořád jen "Darjo! Darjo! Darjo…" Potom se na chvíli ztlumil, ale nepřestával. Pořád jsem ho slyšela. Neustále opakoval moje jméno a já nemusela mít Michaelovu schopnost, abych věděla, že chce, abych šla za ním. Michael u mě klečel s výrazem stejně ustaraným, jako když jsem u tety Elizabeth při svém prvním vidění omdlela a rozlila čaj. "Darjo co se děje? Je ti dobře? Darjo, slyšíš mě?" Chtěla jsem ho uklidnit a povědět, že jsem v pořádku, že to bude dobré, ale má slova tomu nenapovídala. " Ten hlas." Vydechla jsem. "Pořád slyším v hlavě hlas. Volá mé jméno. Chce, abych šla za ním."
Michael si mě neklidně prohlížel. "Tohle se mi nelíbí. To se mi vůbec nelíbí." Vypadal opravdu bezradně. Tak moc mi chtěl pomoci a nevěděl jak. Jeho beznaděj se najednou proměnila ve zlost. Zuřivě odkopl malý oblázek, který ležel na prašné cestě, kde jsme oba stáli. "Jsem ti úplně k ničemu. Nemůžu ti nijak pomoct, protože svůj dar neumím ovládat…k čemu to je, že jsem jen hračička někoho ze shora?" potom zaklonil hlavu a zakřičel do prázdna směrem k nebesům "Proč? Řekněte mi proč se tohle všechno děje? A co můžu dělat! Tak mi kruci pomozte! Dělejte něco cokoli! Pošlete mi vzkaz nebo radu!! Dělejte!!" hlas mu přeskočil o oktávu výš. Nemohla jsem ho nijak zadržet, Pořád jsem ještě klečela na zemi a držela se za hlavu, která bolela, jako by mi každou chvíli měla prasknout "Darjo, Darjo" volal hlas. "Co chceš? Jdi pryč, já nevím, co po mně chceš" zavzlykala jsem a najednou bylo ticho. Hlas utichl a hlava mě přestala bolet.
Překvapeně jsem se pomalu postavila a otočila se k Michaelovi…

Vidění 21.kapitola:

20. dubna 2011 v 15:05 | Simca03
Tak po dlouhé době zase...:)


Po deseti minutách chůze jsme došli na místo, kde se dlážděná cesta dělila do dalších dvou. "Tak kam teď?" zeptal se mě Michael, ale oba jsme moc dobře věděli, že nemám tušení. Nerozhodně jsem si prohlédla obě cesty. Cesta vpravo vypadala stejně jako ta, na které právě stáli, a doleva vedla klikatá kamsi do kopce. "Proč se ptáš mě?" řekla jsem mu se značně lepší náladou, "zeptej se svého mozku" a šťouchla jsem ho prstem do čela. Michael zakoulel očima "Takhle to ale nefunguje" řekl, a jakmile to vyslovil, svraštil obočí a chytl se za spánky. Ten pohyb jsem už znala, a tak jsem jen čekala, až oči zase otevře. Netrvalo dlouho a Michael se napřímil a rozhodně ukázal prstem na klikatou cestičku. "No vidíš, že to jde, když se chce" pochválila jsem ho. On se jen ušklíbl a vyrazil vzhůru do kopce se mnou v patách. Nevěděla jsem jak jeho "dar" funguje, ale takhle se mi to zamlouvalo. Jen bum bác a je to. Bylo vidět, že i on má lepší náladu, ale přesto nemluvil. Vypadalo to, jako by mi něco říct chtěl a sbíral k tomu odvahu. "Darjo?" ozval se konečně. "Hm?" "Musím ti něco říct…" začal, ale já měla v tu chvíli jiné starosti.

Vidění 20.kapitola: Proč se trápit??

30. března 2011 v 17:30 | Simca03
Dlouho jsme se nezastavili. Nevěděla jsem, kam běžíme, slůvko pryč mi stačilo. Nebyla jsem dokonce ani vyděšená, spíš mi pořád nedocházelo, co se stalo. Přes to všechno mi moc pomohlo, když Michael beze slova vložil svou dlaň do té mojí a jen mlčky pokračoval v cestě se mnou. Víte, Michael nikdy nebyl zrovna výřečný, ale vlastnost, kterou jsem u něj oceňovala, bylo, že vždycky dovedl udělat ve správnou chvíli tu správnou věc, a to umí (jak asi víte všichni) ze všech občanů mužského pohlaví jen málo kdo. Ten krátký okamžik úlevy však rychle vyprchal. Rozplynul se jako pára nad hrncem a na mě se jako stovky těžkých kamenů, sesypalo jedno trápení za druhým. Zaprvé byl ze všeho nejhorší fakt, že jsem neměla ani tušení kde se nachází sirotčinec z mého vidění. Dokonce jsem klesla tak hluboko, že kdybych se nějakým zázrakem k oné stavbě dostala, vůbec nemám tušení co tam dělat. Zásoby jídla od Ely nebyly nijak velké a pochybovala jsem, že vydrží déle jak 4 dny. Zajímalo mě, jestli Michaelovi taky dochází ta bezvýchodná situace, ale z jeho tváře se nedalo vyčíst nic. Upřeně hleděl před sebe a hypnotizoval krajinu, která se rozkládala v dáli před naší cestou. Přišlo mi vhodné se ho ani teď na nic neptat, protože bylo na první pohled vidět, že nemá zrovna zájem si "pokecat." Najednou mi to všechno připadalo jako nějaká hořká komedie a já se neubránila a na rtech mi začal pohrávat slabý úsměv I Michael si toho všiml a se zájmem se na mě podíval, jen jsem mlčky zavrtěla hlavou a v tu chvíli se rozesmála. On na mě chvíli hleděl nechápavě a pak se taky rozesmál. Tak jsme tam jen stáli a smáli se a smáli. Lidé, kteří nás míjeli, se po nás otáčeli a v očích se jim zračilo nepochopení, ale mně to bylo fuk. Jak dlouho už jsem se od srdce nezasmála. Bylo to táák příjemné. Když nás to oba dva přešlo, jen jsem se na něj zazubila a všechny problémy byli pryč. Proč se trápit? Teta Elizabeth vždycky říkala, že každou minutou našeho trápení, přicházíme o 60 vteřin štěstí (vím, že to sedí na tak zahořklou ženskou), ale něco vám povím…měla pravdu.

Vidění 19. kapitola: Únik

23. března 2011 v 19:33
Vmžiku jsem do batohu naházela poslední věci a rozhlédla se po pokoji. Jedinou možností úniku bylo staré okno asi pět metrů nad zemí. Tento nápad jsem okamžitě zavrhla. Rychle mysli! Burcovala jsem se v duchu. Gregovy těžké kroky se neúprosně a nezadržitelně blížily směrem k mému pokoji. Už byly tak blízko… Nebylo, jak mu utéct. V poslední chvíli jsem strčila Michaela pod postel a vlezla si za ním. Snažili jsme se oddychovat co nejtišeji a přitom vyčkávali. Po pár vteřinách se dveře rozlétly dokořán. Naší jedinou záchranou byla skutečnost, že Greg od přírody nepobral moc rozumu, a když spatřil prázdný pokoj, automaticky se odkráčel podívat do toho Michaelova. To byla naše šance. Teď! Jako namydlený blesk jsem vyrazila zpod postele s Michaelem v patách. Seběhli jsme schody a utíkali k hlavnímu vchodu, u kterého stála Ela. Na kratičkou chvíli jsem zaváhala, jestli nás ven pustí, ale později jsem se na sebe kvůli tomu zlobila. Ela byla velmi milá. Nechtěla jsem jí tu nechat s Ním. I Gregovi už došlo, o co se pokoušíme a se vzteklým burácením se řítil za námi. " Tu máte" zastavila nás Ela a podávala nám každému papírový sáček. "Máte v tom nějaké jídlo na cestu a teď už běžte, než přijde." Potom se podívala na mě. "Je mi to líto." Pochopila jsem, že tahle věta byla určená jen mě a měla v sobě i něco skrytého, co jsem mohla pochopit jen já. Dokázala jsem si představit, jak hrůzný má život. Plný zlosti, násilí a pláče. "Pojďte s námi! Tady vás nic nedrží, pojďte. Všude je líp než tady!" Myslela jsem to vážně. Chtěla jsem Ele pomoci a aspoň částečně jí oplatit všechnu tu laskavost, ale ona se jen smutně usmála. "To nejde! Nezbývá čas, už je skoro tady. Běžte!!" Víc už nás pobízet nemusela. Opravdu nebyl čas, Greg se již řítil ze schodů. Popadla jsem Michaela za ruku a vyběhla z toho domu hrůzy. Ele jsem věnovala poslední ohlédnutí a pak už jen běžela, co mi síly stačily…pryč.

Vidění 18, kapitola: Co teď?

18. března 2011 v 18:57
To už ale ona zmizela v kuchyni a hleděla připravit muži jídlo, než se ještě více rozčílí. Greg se mezitím posadil vedle mě na dřevěnou lavici ke stolu a úmyslně se ke mně přimáčkl, až jsme se dotýkali rukama. Jakmile jsem ucítila jeho lepkavý dotyk, hlavou mi projela bolest jako zásah elektřinou. Najednou jsem byla nahoře v mém apartmá a krčila se u postele. Greg byl v místnosti také a zlověstně se ke mně blížil. Surově mě popadl za obě ruce a přimáčkl mě tak blízko k sobě, že jsem na své tváři cítila jeho odporný smrdutý dech. Začal ze mě strhávat oblečení a povalil mě na postel. Bránila jsem se, kopala a škrábala, ale nebylo mi to neplatné…Opět jsem otevřela oči a uvědomila si, že stále sedím na dřevěné lavici vedle Grega, který na mě nechápavě civěl a naproti Michaelovi, který ke mně okamžitě přiskočil a starostlivě mi hleděl do očí. Nemusela jsem mu nic vysvětlovat, aby pochopil, že jsem měla další vidění. Byla jsem k smrti vyděšená. Mlčky jsem vstala a hbitě vyšla nahoru po schodech do svého pokoje. Michael šel za mnou. Za zády jsem slyšela chrchlavý hlas Grega, který na nás volal a k tomu hlasitě nadával, ale nedbala jsem na to. Musím pryč rychle, než se stane to, co jsem viděla. Rozrazila jsem dveře od pokoje, vstoupila dovnitř, vytáhla svůj starý batoh s věcmi a začala do něj házet to málo, co jsem si vybalila. Michael mi mlčky pomáhal. Nebylo mi zrovna příjemné říkat mu, co jsem viděla, ale bylo na něm vidět, že to ví. Někdy je ta jeho zvláštní schopnost vědět věci dobrá. Aspoň nemusím nic vysvětlovat. Stejně jsem se ale potřebovala ujistit. "Víš to viď?" Sama jsem se divila, jak zněl můj hlas třaslavě. Jen mlčky přikývl a dál mi pomáhal s věcmi. V tu ránu jsme oba zaslechli kroky. Greg šel nahoru. Podívala jsem se po Michaelovi, který mi pohled oplácel. " Co teď?" zašeptala jsem téměř neslyšně.

Vidění 17. kapitola: Greg

14. března 2011 v 16:24
" Michaeli jsi v pořádku?" Zeptala jsem se ho opatrně. " Samozřejmě. Jsem zdravý jako rybička." Odpověděl mi na můj vkus až příliš vesele. " Víš," začala jsem "ještě pořád se klidně můžeš vrátit zpátky. Vážně mi to vadit nebude. Koneckonců je to jen moje volba a nechci, aby ses cítil za mě nějak zodpovědný jen proto, že mi máš pomáhat. Navíc si stejně myslím, že to tak bude lepší…" nenechal mě domluvit. Jeho ukazováček přistál na mých ústech a tím zastavil můj srdceryvný a chápavý proslov. Mlčky jsme na sebe hleděli a já se topila v černi jeho očí. Nebyla v nich únava, ale odhodlanost a ještě něco, co jsem nedokázala nijak dobře definovat. Když jsem se na něj takhle dívala, najednou jsem si připadala silnější a cítila jsem v sobě energii a přesvědčení, že my dva dokážeme cokoli na světě. Bylo to úžasné. Z transu mě vytrhla Ela a vůně dušeného masa. Odtrhla jsem oči od Michaela a přilepila je na nádherně vonící mísy plné jídla, které před nás postavila. Hlad jsem měla opravdu obrovský. Zamumlala jsem poděkování a okamžitě se pustila do jídla. Házela jsem do sebe jednu bramboru za druhou, zapíjela to výborným pomerančovým džusem a sladký rýžový nákyp se jen rozplýval na jazyku. Oba jsme byli plně zabraní do jídla a toho, že do světnice někdo přišel, jsme si všimli až, když za ním s hlasitým třesknutím zapadly dveře. Na prahu stál zavalitý starý chlap s pivním břichem a dvojitou bradou, která se mu klepala jako sulc. Na bradě měl strniště a na hlavě jen několik šedivých vlasů. Byl cítit přes celou místnost smaženou cibulí a pivem. Všechny nás jeho příchod velmi zaskočil a jako první se probrala Ela. " Děti, tohle je můj manžel Greg" Tlustý chlap se na nás nechutně zamračil až mu husté obočí jako dvě chlupaté housenky skoro překrylo malá prasečí očka. My zůstali na Elu koukat s otevřenou pusou. Tohle prase, že je její manžel? Ela byla velmi milá a přívětivá paní a tenhle chlápek se k ní rozhodně vůbec nehodil. "Co ty tady dělají?" vyštěkl najednou Greg na svou ženu. Ta na něj ustrašeně pohlédla a najednou se změnila v malou vyděšenou myšku. " Ach miláčku, přišli včera, byli strašně vyčerpaní a neměli kam hlavu složit, tak jsem je tu nechala a dala jim najíst." Greg se opět zašklebil, "To je mi úplně fuk, jak byli unavení. Máte, čím zaplatit? Obrátil se na nás." Vytáhla jsem z batohu nějaké peníze. Greg se na ně podíval a pak vrhl svůj slizký pohled zpět na mě a prohlížel si mě od hlavy až k patě. Pohledem se mi zastavil na prsou a zíral mi do výstřihu. Bylo mi to tak odporné, že jsem měla pocit, že se musím později nutně vysprchovat. "No dobrá" řekl Greg nakonec a přitom se stále díval na můj hrudník "můžete tu tedy zůstat" Pak se obrátil k Ele, která se krčila v rohu místnosti. "A ty mi okamžitě přines něco k jídlu ty kůže líná. Nic neděláš, já makám od rána do večera a ty se tu flákáš! Okamžitě mi přines oběd nebo…" při těch slovech jí pohrozil chlupatou pěstí a mě v tu ránu došlo, co znamenají modřiny na Eliných rukách. Ten hajzl jí bije. Tato skutečnost ve mně vzbudila řadu pocitů. Vztek, odpor a lítost. Proč zrovna tak milá paní jako je Ela musí mít tak hrozný osud?

Vidění 16. kapitola: Trápení

9. března 2011 v 14:47
Nemám tušení, jak jsem spala dlouho, ale když jsem se vzbudila, slunce už jasně svítilo na obloze a vypadalo to, že je něco po poledni. Se vstáváním jsem nijak nepospíchala. Cítila jsem se lépe než včera, ale ještě stále jsem byla rozlámaná a když jsem se pohnula, každý sval v mém těle hlasitě protestoval. Z postele byl dobrý výhled a celý můj pokoj. Nebyl velký, spíš nic moc, ale oproti mému bývalému pokoji u tety Elizabeth to byl hotový luxus. V rohu pokoje bylo malé umyvadlo a vedle visel na hák ručník. U okna stála malá skříň a vedle mé postele stalá na nočním stolku lampička. Na podlaze ležel nevkusný temně fialový koberec prožraný od molů a minimálně na třech místech něčím politý, který nepříjemně kontrastoval s holými bílými stěnami. Konečně jsem se přinutila vstát. Součástí mého "apartmá" byla i malá koupelnička se záchodem a nechutně špinavou sprchou. Kdybych tak strašně nepáchla, nikdy bych do ní nestrčila ani prst. K mé smůle však v koupelně viselo také zrcadlo, a jakmile jsem v něm spatřila tu špinavou příšeru, bez dlouhých cavyků jsem skočila do sprchy. Voda byla ledová, ale aspoň mě to trochu probralo z komatu. Když jsem byla jakžtakž umytá a oblečená šla jsem se podívat, jak je na tom Michael. Vyšla jsem ze svého pokoje a otevřela dveře naproti navlas stejně jako ty moje. S klepáním jsem se neobtěžovala, byla jsem si skoro jistá, že Michael bude ještě spát. A taky že ano. Také on ležel ve své posteli nepřevlečený i s botami a spal jako by ho do vody hodil. Spali jsme celý den, takže už musel být vyspaný dosyta, a jelikož mi stále něco říkalo, že není času nazbyt, rozhodla jsem se ho vzbudit. Pomalu jsem přešla k jeho posteli a lehce mu zatřásla ramenem. Žádný efekt to nemělo. Michael dřímal dál. Zatřásla jsem znovu, tentokrát silněji, ale opět nic. Už mě to přestávalo bavit, a protože to vypadalo, že Michaela jen tak něco nevzbudí, chytila jsem ho za rameno znovu a tentokrát jsem mu s ním zatřásla tolik, že jsem ho div nevykloubila a přitom mu do ucha řvala co nejhlasitěji " MICHAELI!! KOUKEJ OKAMŽITĚ VSTÁVAT!!!" To konečně zabralo. Polekaně sebou trhnul a posadil se na posteli, promnul si oči slepené ospalkami , podíval se na mě a zabručel něco, co asi mělo znamenat dobré ráno. " Není ráno Michaeli. Není už dokonce ani poledne, tak se urychleně prober, protože nemáme moc času. Musíme pokračovat v cestě." Vím, nebylo to zrovna moc jemné probuzení, ale co jsem měla dělat? Michael by se jinak asi těžko probral. A vypadá to, že na něj moje slova zjevně doopravdy zabrala, protože mu trvalo mnohem kratší dobu než mně, že vstal a oblékl se. Společně jsme pak oba dva sešli dolů po schodech zpět do místnůstky, ve které jsme se včera v noci ptali Ely na nocleh. Ela tam opět seděla v rohu u stolu a věnovala se svému šití. " Dobré ráno" pozdravili jsme jednohlasně. Ela se na nás usmála." Á to jste vy! No už dlouho čekám, až se vzbudíte, ale včera na vás bylo vidět, že jste opravdu k smrti unavení, tak jsem vás nechtěla vzbudit. Jistě máte hlad. Dáte si něco k jídlu?" Až nyní jsem si na svůj hlad zase vzpomněla a okamžitě mi začalo hlasitě kručet v břiše. Hlad jsem opravdu měla. A velký. Michael na tom byl podobně. Ani jsme nemuseli nic říkat. Ela se zasmála, odložila šití a zeptala se. " Dáte si raději rýžový nákyp, nebo pečené jehněčí?" Při těch slovech se mi zamotala hlava. Rýžový nákyp! Taková lahoda! Připadala jsem si jako v sedmém nebi. Nákyp jsem nejedla už hodně dlouho. Ela se znovu zasmála. Její smích byl velice příjemný a milý. " Takže raději obojí že?" a s těmi slovy odešla do kuchyně. Já s Michaelem jsme se mezitím posadili ke stolu. Od včerejšího večera jsem vlastně neměla možnost si Michaela pořádně prohlédnout a řeknu vám, nevypadal zrovna nejlépe. V tu chvíli jsem poprvé opravdu zapochybovala, jestli to, co dělám je vážně dobrý nápad. Michael měl kruhy pod očima i přesto, že spal tak dlouho. Tvář měl úplně bledou a přišel mi zesláblý. A to za sebou mámě teprve část cesty. A kam vlastně? Tuhle otázku jsem si kladla neustále. Kam jdeme? Kam? K sirotčinci? A co až tam přijdeme? Ani na tuhle otázku jsem neznala odpověď, ale doufala jsem, že až tam dorazíme, zjistím to. Michael si všiml, že si ho prohlížím a pokusil se na mě bezstarostně usmát. Bohužel se mu to ale moc nepovedlo. " Michaeli jsi v pořádku?" Zeptala jsem se ho opatrně.


Vidění 15. kapitola: Ela

4. března 2011 v 20:21
Už si ani nevzpomínám, kdy jsem sem naposled přidala další kapitolu povídky!
Snad někdy v únoru??
No každopádně jsem se dost zasekla, tak to teď musím napravit.
Kdo si nevzpomíná kde jsme skončili, tak Darja uteče z domu tety Elizabeth a
Michael ji dohoní. Oba pak jdou společně vstříct jejich budoucnosti..:)

Nikdy jsem z našeho města nevytáhla paty, ale věděla jsem, že nedaleko od něj leží další malá vesnice, kde bychom se mohli najíst a pozeptat na další cestu. Cíl mé cesty byl zatím onen sirotčinec, který jsem viděla ve své vizi a na obrázku. Nevěděla jsem, proč mi ta hnusná stavba připadal tak povědomá, ale přišlo mi, jako by mi ukazovala nejen příběh toho chlapce, ale částečně i můj. Ten pocit mě poněkud znepokojoval, ale v duchu jsem věděla, že ať chci nebo ne, jednou do onoho sirotčince stejně (možná poprvé možná po vícekrát kdoví) zavítám. A tak je lepší to neodkládat ne? Za svítání jsme došli k nějaké vesnici. Prošli jsme kolem velké stářím zchátralé a rezavé cedule, na které byl natištěn sotva čitelný nápis: Vítejte v Tritonu! Oběma se nám klížily oči a zastavili jsme se u prvního hostince, který jsme po cestě potkali. Byl to malý domek s okny a kromě nápisu "U šesti kolohnátů" se nijak od ostatních nelišil. I Na Michaelovi bylo vidět, že už je dost grogy, a tak jsem bez váhání otevřela dubové dveře a oba jsme vstoupili. Také zevnitř vypadal hostinec jako obyčejný rodinný domek. Vstoupili jsme rovnou do malé místnosti, která zjevně sloužila jako jídelna i obývák zároveň. Do světnice svítilo ranní světlo malými okénky a v rohu místnosti seděla u stolu žena středního věku a širší postavy. Vyšívala. Jakmile jsme vstoupili, zvedla hlavu od práce a přátelsky se na nás usmála. I přes mou únavu jsem se pokusila jí úsměv oplatit. "Dobrý den!" Pozdravila jsem. " Ahoj! Co si přejete?" zeptala se ona, odložila vyšívání a přišla k nám. Až takhle zblízka jsem si uvědomila, že i přes její přátelský úsměv na ní něco nebylo v pořádku. Na první pohled vypadala jako obyčejná hospodyně, ale když jste se podívali blíže, mohli jste na jejích holých rukách vidět modřiny a podlitiny. Michael si samozřejmě ničeho nevšiml. Div že neusnul hned tam na podlaze. Zato ta žena si musela všimnout, jak zírám na její ruce, protože si okamžitě stáhla rukávy, které ruce bezpečně zakryly. Trochu jsem se vzpamatovala a hodila to za hlavu. Nejprve se oba potřebujeme umýt a vyspat než budeme hloubat nad hloupostmi. Třeba ta žena spadla ze schodů. Tato domněnka mě naprosto uklidnila a řekla jsem. " Potřebovali bychom tu prosím přespat, pokud je to možné. Oba máme dlouhou cestu za sebou a ještě delší před sebou a musíme si trochu odpočinout." " Ale samozřejmě" odpověděla mi žena mile " bohužel manžel nyní není doma a vrátí se až zítra, ale myslím, že mu to vadit nebude. Mimochodem jmenuji se Ela" Opět se na nás přívětivě usmála. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, proč by mělo jejímu muži vadit, že tu přespíme. Je to přeci hostinec. Ale mozek už mi opravdu dával výpověď a já před sebou viděla jen vyhřátou postel. Ela nás zavedla nahoru do schodů, kde byli pokoje. Michaela uvedla do jednoho s číslem 36 a mě naproti do čísla 42. Zeptala se, jestli ještě něco nepotřebujeme, popřála nám dobrou noc a s tím odešla. Hlad jsem sice měla, ale spánek teď byl důležitější. S převlékáním a zkoumáním apartmá jsem se ani neobtěžovala, jen jsem se svalila na postel a po pár vteřinách usnula jako dudek.

Vidění 14. kapitola: Nečekané vyděšení

9. února 2011 v 14:55

Potichu jsem kráčela po úzké silnici osvětlené pouličními lampami. Nevěděla jsem, kam půjdu a kde budu bydlet, jen to, že zbytek noci si lehnu někam na trávu a do svítání si trochu zdřímnu. Vím, že to nedává smysl. Mohla jsem přece ještě dnes přespat ve své, i když v tvrdé posteli a vyrazit až ráno, ale něco mi říkalo, že čím dříve odejdu, tím lépe pro všechny. Šla jsem po té klikaté silnici asi deset minut, když se za mnou ozvaly kroky.
Zastavila jsem se a zahleděla se do tmy za mnou. Nic jsem neviděla. Usoudila jsem, že se mi to jen zdálo a šla dál, ale po chvíli se ty kroky ozvaly znovu. Tentokrát už jsem se neobtěžovala se otáčet (věděla jsem, že zase nic neuvidím) a raději hned zrychlila krok. Kroky za mnou se ozývaly blíž a blíž. Také můj strach se zvětšoval. Samotná holka ve tři ráno nemá na opuštěné silnici sama co dělat. Srdce mi bušilo ve spáncích a já už skoro utíkala. Najednou se zpoza rohu vynořila postava. Úlekem jsem vykřikla a v panice jsem začal utíkat na opačnou stranu. Postava běžela za mnou a něco na mě volala. V běhu jsem se snažila uklidnit a přemýšlela, co budu dělat dál. Nebyla jsem silná a ani nijak statečná, ale nenapadlo mě jiné řešení, než temnou postavu nějak zlikvidovat. Překonala jsem všechen svůj strach a ze všech sil se snažila zhluboka dýchat, i když mi srdce bušilo na poplach. Pomalu jsem se otočila směrem k temné postavě. Byla jsem momentálně z dosahu světla pouličních lamp a stále viděla jen temnou postavu. Blížila se ke mně rychle. Odhodlaná se na něj vrhnou, jsem se připravila ke skoku. Jakmile byla postava na můj dosah, sebrala jsem zbytek odvahy a všechnu sílu, odrazila se a prudce do temného obrysu strčila. Zásah! Postava zavrávorala a upadla na zem. Aniž bych věděla, co dělám, odtáhla jsem postavu za nohu do dosahu světla a s hrůzou zjistila, že postavu (konkrétně muže) znám. Byl to Michael. Asi jsem mu vyrazila dech, protože jen ležel na asfaltové silnici a ztěžka dýchal. Vzhledem k tomu, jak mě vyděsil mi ho ani tak moc nebylo líto. Dobře mu tak, nemá se za mnou tak plížit a rozzlobeně jsem mu řekla " Michaeli? Děláš si legraci, Víš, jak si mě vyděsil? A co tady vůbec děláš? Máš být doma a spát!" I přesto, že se ještě stále válel na zemi se na mě pobaveně zašklebil a povídá " Snad si nemyslíš, že bych tě nechal jít někam úplně samotnou a bez dozoru? Navíc jsem se u Johna už nudil dost a mám chuť na nějaké to dobrodružství! Předpokládal jsem, že se dřív nebo později sbalíš a budeš chtít odsud odejít, a tak jsem si prostě řekl, že půjde s tebou, jenomže ty jsi mi tak trochu utekla, a tak jsem tě musel dohnat."
Znovu se odmlčel, aby se, mohl nadechnout a já jsem k němu pocítila velkou vděčnost a náklonnost. Chtěl jít se mnou. Věděl, že možná nebudu mít peníze a kde spát, ale přesto všechno je tady a chce mi pomoct! Usmála jsem se na něj a pomohla mu vstát. Vypadalo to, že dech se mu opět vrátil do normálu, a tak jsme jen oba mlčky zase vyrazili po klikaté silnici, vstříc naší budoucnosti.
vidění
 
 

Reklama